1945-1978
Po svém definitivním návratu do vlasti v srpnu 1945 byl Bohumír Fürst-Fiřt zařazen k nově formované Letecké dopravní skupině, která byla dislokována na letišti Praha-Ruzyně. Výstavba této složky vyplynula z rostoucího významu vojenského dopravního letectva v průběhu 2. světové války, kdy bylo potřeba v masivním rozsahu zabezpečovat letecké zásobování vojenských jednotek, přesuny výzbroje a výstroje, vojáků, raněných i vysokých civilních představitelů spojeneckých mocností. Toto si plně uvědomovali i představitelé čs. exilové vlády v Londýně, a proto i s ohledem na budoucí požadavek přesunu repatriovaných čs. vojáků ze zahraničí zpět do osvobozené vlasti vyvíjeli ke konci války tlak na vytvoření samostatné československé dopravní letky v rámci RAF, podléhající po výkonné stránce pravomoci čs. exilové vlády v Londýně. Početní stav této jednotky měl být naplněn převážně zkušenými dopravními piloty a pozemním personálem, působícími do té doby u Velitelství dopravního letectva RAF (Transport Command). Po zdlouhavých jednáních se 2.10.1944 podařilo zřídit v rámci Transport Command samostatnou jednotku pod názvem Československá letecká dopravní skupina (Czechoslovak Air Force Transport Pool). Zatímco v letech 1940-1941 sloužilo u vojenského dopravního letectva jen několik málo Čechoslováků, k 30.4.1945 zde již bylo zařazeno 111 osob. Zařazení Bohumíra Fürsta-Fiřta, zkušeného vojenského dopravního pilota, k Letecké dopravní skupině bylo tak po jeho návratu do vlasti zcela logické. V této době si také změnil německy znějící příjmení Fürst na české Fiřt. V rámci další reorganizace struktury čs. poválečného letectva došlo k 1.4.1946 k přejmenování Letecké dopravní skupiny na Letecký dopravní pluk, který byl v průběhu června téhož roku nově dislokován na letiště Praha-Kbely.
Během svého působení u LDP vykonal Bohumír Fiřt mnoho letů převážně s kurýrními letouny německého kořistního nebo britského původu, kdy často přepravoval po celém území republiky vysoké štábní důstojníky letectva. K raritám mezi jeho letouny patří zkušební let s kluzákem NK-4 (WACO CG-4A), který vykonal dne 6.8.1948 v okolí kbelského letiště.
Poklidný a spokojený poválečný profesní i soukromý život Bohumíra Fiřta byl však zasažen komunistickým pučem v únoru 1948. Nad jeho dalším osudem - stejně jako nad osudy převážné většiny ostatních příslušníků čs. letectva a exilové armády působící na západní frontě - se začala postupně stahovat mračna. K 1.9.1948 byl sice ještě povýšen do hodnosti majora letectva, ale již 1.2.1949 byl náhle a bez udání důvodu vyřazen z činné služby a poslán na nucenou dovolenou. K 1.12.1949 byl z armády zcela propuštěn. V březnu téhož roku se manželům Fiřtovým narodilo druhé dítě - syn Richard. Rodině bylo třeba zajistit obživu, proto se Bohumír Fiřt pokoušel najít si zaměstnání v civilním sektoru. To se však ukázalo být velkým problémem, neboť nikdo nechtěl bývalého "západního" pilota zaměstnat. Až po čase se mu s velkými obtížemi podařilo nalézt práci špatně placeného pomocného dělníka v podniku UPG-KOVO v Praze-Holešovicích. Takto se noví komunističtí mocipáni odvděčili Bohumíru Fiřtovi za jeho dvacetiletou vojenskou službu ve prospěch své vlasti, pro kterou za druhé světové války nasazoval - na rozdíl od mnoha jiných - svůj život v přímém boji s nepřítelem.
Ovšem bylo ještě hůře - o půlnoci 10.1.1950 byl Bohumír Fiřt zatčen ve svém pražském bytě komunistickou tajnou policií a odvezen k výslechu do Bartolomějské ulice. Po několika dnech byl odtud bez obvinění, možnosti obhajoby, řádného soudu či alespoň udání důvodu odtransportován do proslulé věznice pro těžké zločince na Mírově. V soudním výměru, který obdržel dodatečně až po jednom měsíci se dočetl, že byl zatčen jako "osoba práce se štítící" a na základě toho odsouzen k dvouletému trestu odnětí svobody a nápravných prací. Jeho odvolání i žádosti o řádné prošetření celé záležitosti zůstaly zcela bez odezvy. Navíc byl výnosem MNO ze dne 2.11.1950 degradován z hodnosti majora na vojína.
Manželka Bohumíra Fiřta se mezitím ocitla se dvěma malými dětmi (synovi Richardovi byl zhruba 1 rok) zcela bez prostředků. Komunistická moc se však mstila dále. Rodina dostala exekuční výměr a musela se vystěhovat ze služebního bytu v Praze-Břevnově. Přidělený "náhradní" byt na Kladensku byl v neobyvatelném stavu a v atmosféře všeobecného strachu si nikdo netroufl poskytnout manželce a dětem vězněného pilota přístřeší či podnájem. Pomoc tak našla až u příbuzných na venkově, kdy postupně putovala mezi Lhotou na Vyškovsku, Hojanovicemi u Humpolce a Kožlím u Ledče n.S.
V důsledku prožitých útrap, stresu a podmínek věznění došlo u Bohumíra Fiřta k prudkému zhoršení jeho zdravotního stavu. Začal trpět žaludečními vředy a svalovým revmatismem, proto musel být hospitalizován ve vojenské nemocnici v Olomouci. Ze zdravotních důvodů byl pak 10.8.1951 z vězení propuštěn. Na návrat do armády či na práci civilního pilota nebylo ani pomyšlení, problém byl sehnat i jiné odpovídající zaměstnání. Proto se Bohumír Fiřt rozhodl odejít za svojí rodinou na venkov. Rodina se usadila v Ledči nad Sázavou, kde Bohumír Fiřt nakonec sehnal alespoň práci skladníka v n.p. Kovofiniš. Zde pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1968. V důsledku uvolnění poměrů mu byla rozhodnutím MNO ze dne 28.4.1965 navrácena vojenská hodnost a v hodnosti podplukovníka byl přeřazen do zálohy. O plnou rehabilitaci se však nejednalo, i nadále měl v očích komunistických orgánů cejch "občana druhé kategorie". Jeho plné rehabilitace a povýšení na plukovníka letectva i.m. se rodina po jistých obstrukcích dočkala až po pádu komunistického režimu v roce 1991.
Toho se však Bohumír Fiřt již bohužel nedočkal. Účast v boji za 2. světové války, poválečné věznění, křivdy a ústrky si vybraly na jeho zdraví vysokou daň. Krátce po svém odchodu do důchodu v roce 1968 dostal svůj první infarkt. Druhému infarktu o několik let později již podlehl a 2.1.1978 náhle zemřel ve věku 68 let.
Uzavřel se tak životní příběh statečného člověka se smyslem pro povinnost a zodpovědnost. Sám se určitě za hrdinu nepovažoval, svými činy a postoji se však hrdinou stal. Je ale smutné, že dnešní hektická doba na podobné hrdiny často zapomíná. Ve městě, kde strávil více než 20 let svého života, se dočkal pamětní desky po dlouhodobém nezájmu oficiálních míst až díky soukromé aktivitě v roce 2015, není po něm pojmenována žádná ulice, v městském muzeu o něm není ani zmínky, místním dětem a studentům o něm ve školách v hodinách dějepisu či občanské nauky nikdo nevypráví a většina spoluobčanů jeho příběh potažmo jeho jméno ani nezná. Pokud chceme být hrdým národem s hlavou vztyčenou, nesmíme na tyto hrdiny zapomínat! Bojovali a přinášeli oběti za svobodu svoji, svých blízkých, svobodu svých současníků i budoucích generací. Tedy i svobodu naši! Zaslouží si proto náš obdiv a náš velký dík!
